Druhá fáze demografického přechodu a tranzice úmrtnosti

Druhá fáze demografického přechodu narušila tisíci generací lidí zažitý proces častého rození i umírání tím, že postupně snížila úmrtnost, zatímco porodnost si zachovala vyšší úroveň, tj. klesala pomaleji nebo si zachovávala stabilní úroveň[1]. Výslednicí této postupné změny byl zvýšený přirozený přírůstek populace, která druhou fází tranzice procházela. Můžeme dokonce říci, že druhá fáze tranzice je pro růst obyvatelstva nejideálnější.

Příčin snížení úmrtnosti v některých je více a většina z nich je relativně zřejmá: „Snížení měr úmrtnosti je spojeno s pokrokem ve výživě, hygieně, ve stabilitě vlády (což znamená méně válek), v lékařských technologiích a tak dále.“[2] Mohli bychom přidat i další důležité faktory, mezi které patří zvláště faktory ekonomické. Na počátku demografického přechodu stály patrně změny v zemědělství, známé jako agrární revoluce. Ta nebyla tak dramatická a nadšeně sledovaná jako revoluce průmyslová, snad proto, že její průběh byl mnohem pomalejší a prostorová difůze trvala celá desetiletí. Počátek zlepšování výkonů agrárního sektoru se klade zhruba na počátek osmnáctého století pro Anglii, do druhé poloviny téhož století pro Francii, Německo a další země. Rakouské země byly agrární revolucí zasaženy až okolo let 1820 – 1830, Rusko pak o dalších padesát let později[3]. Nové techniky pak umožnily omezit hladomory[4] a kvalitnější strava zlepšila také epidemiologickou situaci. Nástup moderní dopravy v 19.století pak umožnil transport potravin z míst s jejich přebytkem do lokalit s nedostatkem. Tato sekvence změn vedla podle klasické teorie demografického přechodu k tvorbě demografických přebytků, tedy k růstu populace.

Někteří demografové, zvláště ekonomičtí, dávají zlepšení vyživovací situace zcela klíčovou roli při snižování úmrtnosti. Robert Fogel odhaduje, že až 85 procent celkového poklesu úmrtnosti ve Francii je způsobeno jednoduše kvalitnější a pravidelnější výživou[5]. Lze však namítnout, že opravdový posun ve stravování přišel do Evropy až v druhé polovině 19.století, tedy necelých sto let po zaznamenání poklesu úmrtnosti ve Francii nebo Anglii. Agrární revoluce přesto znamená první krok ke snížení úmrtnosti.

Dalším důležitým faktorem je omezení výskytu a devastujících účinků epidemií. Abdel R. Omran v roce 1971 definoval „dlouhé století“ jako „věk ustupujících pandemií“[6]. Mor byl v druhé polovině 18.století již vymýcen. Proti neštovicím vzniklo vůbec první očkování, které objevil roku 1796 Jenner a které pomohlo téměř tuto nemoc vymýtit[7]. Místo moru jako metly lidstva sice zaujaly nové nemoci, například cholera nebo tuberkulóza, ale ty již neměly sílu „černé smrti“ a navíc i ony byly postupně omezovány. Přesto však i ony dokázaly v některých letech pocuchat stav české populace. Například epidemie cholery spojená s válkou v roce 1866 byla příčinou smrti 30 procent zemřelých v našich zemích[8]. Pandemiím pak částečně zabránily výzkumy Kocha a Pasteura nebo Flemingův objev antibiotik. Dvacáté století díky tomu znamená zlatou éru rozvoje degenerativních onemocnění.

Všechny zmíněné objevy však nemohou vysvětlit pokles úmrtnosti v 18.století v západní Evropě, protože přišly později. Nezbývá, než ocitovat Fialovou: „Historikové ekonomického vývoje západní Evropy nedovedou dost dobře vysvětlit, proč se začal v 18. století počet obyvatel zvyšovat dříve, než úroveň zemědělské výroby zaručila nebývalému přírůstku výživu a medicína dokázala změnit životu nepříznivé zdravotní poměry.[9]

S faktem, že nástup nového demografického režimu, reprezentovaného v první fázi sníženou úmrtností, byl ranější než odpovídající změny ve výživě, se snaží vypořádat tzv. teorie Boserupové. Ta tvrdí, že si farmář vybírá takový druh pěstování, který mu dává co nejvíce volného času a přitom vyrábí přebytek asi třiceti procent nad rodinnou spotřebu. To se pak změní až tehdy, je-li pro větší populaci nutné vyprodukovat více potravy. Lidstvo by podle této teorie bylo na potravinách nezávislé [10].

Jaký byl vliv dalších faktorů zmíněných Hagettem? Stabilita vlády učinila v průběhu dlouhého století bezpochyby krok vpřed, ale v polovině osmnáctého století nezaznamenáváme žádnou zásadnější změnu ve vládnutí, která by urychlila demografický vývoj. Naopak doba pomalu přichází k éře velkých revolucí, které pochopitelně vede Velká francouzská revoluce. Po jejím odeznění a konci napoleonských válek však dochází k razantnímu omezení válečných konfliktů a potřebnému míru. Naše země tak s výjimkou prusko – rakouské války nezažily žádný konflikt po celých sto let a v zásadě podobně na tom byla většina kontinentu, což podpořilo celoevropsky příznivé klima pro násobení populace.

Jasné fakty omezení vlivu nemocí, politické stability a pokroku v medicíně jednoznačně pomohly prodloužit lidský život, byť vliv těchto změn nebyl okamžitý; například bylo nutno naučit lékaře novým metodám a bylo rovněž nutné, aby jim obyvatelstvo důvěřovalo.  Zajímavou skutečností je to, že k největšímu snížení úmrtnosti má podle Guesta docházet v kojeneckém a dětském věku[11]. Vliv na populaci je jednoznačný – při omezení dětské úmrtnosti se reprodukčního věku dožije vyšší procento dívek, které jsou schopny rodit další děti. Kromě toho překročení „krizových“ prvních několika let života, která se vyznačují velmi vysokou úmrtností, vede k razantnímu zvýšení průměrné délky života. Dítě narozené na konci druhé fáze demografického přechodu v západní Evropě se tak v průměru dožívalo necelých padesáti let[12], což znamená přibližně dvojnásobek hodnot z dob starého demografického režimu.

Úkoly

  1. Definujte vlastními slovy druhou fázi demografického přechodu a změny oproti fázi první.

  2. Který ze shora zmíněných příčin poklesu úmrtnosti byl podle vašeho názoru hlavní?

  3. Existují ještě dnes země, které do druhého stádia demografického přechodu nedošly? Pokud ano, v kterých regionech byste je hledali?

Přílohy:

Obr. 1: Pro připomenutí se znovu podívejme na schéma celkového demografického přechodu. Druhá fáze se vyznačuje: a/ stabilní porodností b/ snižující se úmrtností. Výsledný přirozený přírůstek je již poměrně značný.

Zdroj: http://www2.volstate.edu/kbell/Figures/DTMode6.gif



Navigace:

Zpět na úvodní stranu

Předchozí kapitola: Malthus a jeho populační teorie

Následující kapitola: Populační vývoj světa a území dnešní České republiky během druhé fáze demografického přechodu

 



[1] U některých dnešních populací se při snížení úmrtnosti může porodnost i zvýšit, což vede k největším přirozeným přírůstkům.

[2] Haggett, Peter: Geography. A Global Synthesis. London 2001, s.192.

[3] Interpretováno dle Livi – Bacci, Massimo: Populace v evropské historii. Praha 2003, s.159 – 160.

[4] I když na příkladu velkého irského hladomoru z let 1845 – 1847 můžeme poznat, že ne vždy úspěšně.

[5] Galor, Oded a Weil, David N.: Population, Technology and Growth: From Malthusian Stagnation to the Demographic Transition and Beyond. In: The American Economic Revue, ročník 90, číslo 4, s.809.

[6] Robine, Jean-Marie: Epidemiological transition. In: . In: Demeny, Paul – McNicoll, Geoffrey (eds.):  Encyclopedia of Population. New York, 2003, s.308.

[7] Na našem území se povinně očkovalo po roce 1872

[8] Kárníková, Ludmila: Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754 – 1914. Praha 1965, s.131.

[9] Horská, Pavla: Nový demografický režim. In: Fialová, Ludmila – Horská, Pavla – Kučera, Milan – Maur, Eduard: Dějiny obyvatelstva českých zemí, s. 194.

[10] Více viz. Norton, William: Human Geography. Toronto 2004, s.168.

[11] Guest, Avery M., Almgren, Gunnar: Demographic transition. In: Demeny, Paul – McNicoll, Geoffrey (eds.):  Encyclopedia of Population. New York, 2003, s. 621.

[12] Rabušic, Ladislav: Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. Praha 2001, s. 55.