Třetí fáze demografického přechodu a tranzice porodnosti

Zatímco druhá fáze demografického přechodu se vyznačuje poklesem úmrtnosti, je hlavním rysem třetí fáze téhož jevu postupný pokles porodnosti, zatímco hodnoty úmrtnosti se stabilizují. V klasické teorii demografického přechodu je spouštěcím mechanismem této změny obecně modernizace společnosti a socioekonomický pokrok[1]. „Bylo navrženo mnoho vysvětlení pro pokles plodnosti. Mezi nimi hraje urbanizace prominentní roli.[2] Demografickou veličinou, která spouští třetí fázi demografického přechodu, je pak nevratný pokles hladiny plodnosti o 10%. Velmi rychle, většinou v horizontu zhruba třiceti let pak následuje pokles plodnosti z úrovně „přirozené plodnosti“ na úroveň prosté reprodukce[3] nebo dokonce pod ni.

Demografové chápou třetí fázi demografického přechodu jako reakci na fázi druhou; snížená úmrtnost a zvyšující se počet obyvatel vyvolal reakci, kterou bylo snížení porodnosti. Řečeno slovy Johna Clelanda: „Je axiomatické, že když v populaci prudce a nezvratně klesne úmrtnost, porodnost musí následovat. Alternativou je prudký populační růst, který je z dlouhodobého hlediska neudržitelný.[4] Z citovaného jasně vyplývá, že po snížení úmrtnosti začala populace sama hledat prostředky pro snížení plodnosti.

Klasická teorie tranzice porodnosti byla definována už zakladateli teorie klasického demografického přechodu, tedy Thompsonem, Landrym a Notesteinem. Všichni tito vědci si všimli, že v úrovních porodnosti se svět rozděluje na tři oblasti, Thompson je například nazval písmeny. Země označené A byly demograficky vyspělé, tedy s nízkou mírou úmrtnosti a snižující se mírou porodnosti. K tomuto klubu států patřila například Francie, Velká Británie a další země, které Thompson poněkud nepřesně definoval tak, že leží „západně od linie Terst – Gdaňsk, severně od Itálie a Španělska a v zemích hustě osídlených emigranty z těchto zemí za posledních 300 let.“[5] Jinými slovy jde o vyspělou západní Evropu a Skandinávii. Skupinu B autor teorie určil jako skupinu států, která vykročila v demografickém vývoji stejným směrem jako státy skupiny A, ale mají zpoždění o několik dekád. Patřily do ní Španělsko, Itálie a slovanské země střední Evropy včetně tehdy již existujícího Československa. Skupinu C pak tvořily země zbytku světa, kde Thompson neviděl žádnou kontrolu nad porodností ani úmrtností.

Podobnou teorii vytvořil ve stejně době s poněkud odlišnou terminologií Francouz Adolphe Landry a trio „otců zakladatelů“ teorie demografického přechodu završil Frank Notestein. Je zajímavé, že tito tři muži navzájem neznali výsledky své práce, ale došli k téměř identickým závěrům. Všichni rozdělili po Thompsonově výše předloženém vzoru svět na oblasti podle stavů porodnosti (a úmrtnosti) a zpětně definovali i starší stadia vývoje, tedy první a druhou fázi demografické tranzice.

Sumarizací moderních teoretických závěrů týkajících se důvodů snížení porodnosti v závislosti na snížení úmrtnosti se zabýval například van de Kaa[6]. Podle jeho syntézy skutečně ke korelaci změn obou složek reprodukce došlo a to především vzhledem ke zmenšení dětské a kojenecké úmrtnosti. Právě pokles těchto demografických veličin měl vyvolat snížení porodnosti, neboť rodiče již nemuseli počítat se značným procentem úmrtí svých dětí v nedospělém věku. To omezilo i plození dětí coby jistou formu důchodového spoření – od dětí se čekalo, že se o rodiče v jejich stáří postarají. V dobách před poklesem úmrtnosti však rodiče zdaleka nemohli spoléhat na to, že je jejich děti přežijí. Nyní to bylo velmi pravděpodobné. Podobně již lidé nemuseli plodit děti jako ekonomickou pojistku pro nezřídka se objevující případ raného vdovství. Ve všech uvedených případech tak snížená úmrtnost indukuje i sníženou plodnost.

Otázkou se zabýval rovněž Livi-Bacci[7]. Ten považuje proces ovlivnění poklesu porodnosti v závislosti na nižší úmrtnosti za „nepochybný[8]. Přidává další důvody: větší počet dětí, které přežívají, zvyšuje náročnost kojení a omezuje potomstvo; menší počet zemřelých nemluvňat prodlužuje interval mezi porody, neboť raná smrt by jen připravila půdu pro nové početí; konečně menší počet porodů umožňuje lepší péči o dítě, což zvyšuje naději dožití.

Problémem zmíněných teorií je prostá skutečnost, že počítá především se snížením dětské a kojenecké úmrtnosti. Právě tyto veličiny však zůstávaly do 20.století značně perzistentní a snížení kojenecké úmrtnosti k hodnotám okolo 50 promile[9] se datuje až k polovině dvacátého století. Proto je značně odvážné spoléhat na ně při vysvětlování poklesu porodnosti hluboko v devatenáctém století. K jistému snížení kojenecké a dětské úmrtnosti sice ve vyspělých zemích došlo již v devatenáctém století, ale i tak zůstávaly její hodnoty v nejvyspělejších zemích zhruba na 150 promilích[10], což znamená smrt každého šestého až sedmého dítěte do pěti let života. Další pokrok v medicíně, především v bakteriologii a profylaxi, pak srazil do konce „dlouhého století“ veličinu zhruba na 100 promile v případě Velké Británie, ale například Německo mělo ve stejné době kojeneckou úmrtnost vyšší než 160 promile. Francouzi, kteří byli „vlajkonoši“ populačního pokroku dokázali za v 19.století srazit kojeneckou úmrtnost ze zhruba 185 promile pouze na 165 promile. Odhad zveřejněný u nás Horskou hovoří o tom, že zatímco na počátku devatenáctého století bylo třeba dvou porodů, aby společnosti dorostl jedinec starší dvaceti let, na konci století se tohoto věku dožívaly dvě ze tří dětí[11]. Což pochopitelně neznačí nějaký zásadní pokrok…

Mortalita do jednoho roku v českých zemích se rovněž vyvíjela příznivým směrem jen velice pomalu. V polovině 19.století umírala během prvního roku života asi čtvrtina dětí, o padesát let později to pak stále byla jedna pětina[12] a teprve za druhé světové války se kojenecká úmrtnost u nás snížila pod 100 promile[13]. Území českých zemí tak demograficky spadalo do východoevropského modelu kojenecké úmrtnosti, typického svými vyššími hodnotami ve srovnání se zbytkem Evropy. Ve stejné kategorii se mimo východoevropských a balkánských států vyskytuje také Německo. Regionální rozdíly v hladině zmiňované demografické veličiny nejsou ani tak důsledkem demografického nebo medicínského pokroku, jako spíše rozdílných regionálních návyků při výživě kojence.

Jak poznamenává Livi-Bacci, „vliv kojení na dětskou populaci je ovšem značný“[14]. Kojení pomáhá imunitnímu systému dítěte, zvláště pak v prvních dnech, kdy dodávané mlezivo i samotné mateřské mléko obsahují látky, které chrání organismus před infekcemi. Kladný vliv kojení na zdraví novorozence je znám přinejmenším od 18.století a v západních civilizacích, jak se zdá, byl brzy tento názor přijat i veřejností. Značný vliv na zdraví novorozence má i délka kojení, která minimálně po celý první rok vydatně pomáhá v boji proti střevním infekcím a virovým chorobám. V českých zemí byla situace s kojením patrně poněkud archaická, jak naznačuje „časté doporučování, aby matky kojily své děti…“[15], což svědčilo o tom, že se ještě hluboko v 19.století tak neděje. Právě východoevropské země, ale například také Irsko tak zvyšovaly svoji kojeneckou úmrtnost nedostatečným kojením. Přesto však do stadia třetí demografického přechodu dorazily v prakticky stejnou dobu jako země, kde se kojilo hojně a dlouhodobě.

Z výše uvedených údajů tedy celkem jasně vyplývá, že vysoká, byť pomalu se snižující dětská a kojenecká úmrtnost byla typickým znakem všech evropských národů během „dlouhého století“ a ke zlomu v těchto údajích došlo až po první světové válce. Výrazným brzdícím prvkem při snižování dětské úmrtnosti byla poněkud paradoxně jedna ze subdisciplín modernizace, totiž urbanizace. Ta ve svém prvním, více méně živelném stadiu, sice nasála do měst značné množství osob hledajících uplatnění mimo zemědělství, ale zdaleka nedisponovala dostačující infrastrukturou a hygienickými zařízeními na udržení dobrého zdravotního stavu obyvatelstva. Skupinou, která špatné hygienické situace podléhala nejrychleji, byly osoby ve velmi mladém věku. Viz. v další kapitole.

Úkoly:

  1. Zopakujte si předchozí vývoj demografického přechodu, tedy fázi jedna a dvě. Poté charakterizujte vlastními slovy fázi třetí.

  2. Jaké byly podle vašeho ekonomické důsledky třetího demografického přechodu?

  3. Pokuste se před čtením další kapitoly sami odhadnout, v čem spočívají negativní vlivy živelné urbanizace na lidskou úmrtnost. Jak se je podle vašeho názoru později podařilo odstranit?

Přílohy:

Obr. 1.: Znovu si oživme základní schéma demografického přechodu. V třetí fázi se již míry úmrtnosti příliš kvantitativně nemění, ale snižují se míry porodnosti. Přirozený přírůstek je stále vysoký, ale již má klesající tendenci.

Zdroj: http://www2.volstate.edu/kbell/Figures/DTMode6.gif

 

Navigace:

Zpět na úvodní stranu

Předchozí kapitola: Populační vývoj světa a území dnešní České republiky během druhé fáze demografického přechodu.

Následující kapitola: Vliv urbanizace na kojeneckou úmrtnost

 



[1] Hirschman, Charles: Comment: Globalisation and Theories of Fertility Decline. In: Population and Development Review, číslo 27, s.117.

[2] Fialová, Ludmila – Pavlík, Zdeněk – Vereš, Pavel: Fertility decline in Czechoslovakia During the Last Two Centuries. In: Population Studies, ročník 44, číslo 1, s.94.

[3] Stav, kdy se ženě narodí alespoň jedna dcera, která se dožije vlastního plodného období a je schopná rodit děti.

[4] Cleland, John G.: Mortality – fertility relationship. In: . In: Demeny, Paul – McNicoll, Geoffrey (eds.):  Encyclopedia of Population. New York 2003, s. 668.

[5] Thompson, Warren: Population. In: American Journal of Sociology. Ročník 34, číslo 6., s.961.

[6] Van de Kaa, Dirk J.: Anchored Narratives. The Story and Findings of Half a Century of Research into the Determinants of Family. In: Population Studies, č. 50.1996, s.389 – 432.

[7] Livi – Bacci, Massimo: Populace v evropské historii. Praha 2003, s.179 – 183.

[8] Tamtéž, s.180.

[9] Tedy stav, kdy první rok života přežije 95 dětí ze sta.

[10] Blíže viz. Williams, Naomi; Galley, Chris: Urban – rural Differentials in Infant Mortality in Victorian England. In: Population Studies, ročník 49, číslo 3, s. 407 – 412.  

[11] Horská, Pavla: Demografie rodiny v 19.století. In: Horská, Pavla – Kučera, Milan – Maur, Eduard – Stloukal Milan: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha 1990, s.358

[12] Tamtéž, s.359

[13] Fialová, Ludmila – Pavlík, Zdeněk – Vereš, Pavel: Fertility decline in Czechoslovakia During the Last Two Centuries. In: Population Studies, ročník 44, číslo 1, s.95.

[14] Livi – Bacci, Massimo: Populace v evropské historii. Praha 2003, s.141.

[15] Horská, Pavla: Populační exploze po evropsku. In: Horská, Pavla – Kučera, Milan – Maur, Eduard – Stloukal Milan: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha 1990, s.363.