Populační vývoj světa a území dnešní České republiky během druhé fáze demografického přechodu

Řekněme si základní fakta o průchodu demografické tranzice Evropou. První zemí, která vstoupila do nového demografického režimu, byla Francie. Nešlo o náhlou událost, neboť úmrtnost se v některých oblastech snižovala již od poloviny 18.století, nicméně pro celou Francii demografové odhadují počátek druhé fáze demografického přechodu na roky 1780 – 1785. Patrně existuje jistá spojitost mezi snižováním úmrtnosti obyvatel a zaváděním kukuřice na jih a brambor na sever Francie, ale opět musíme zopakovat, že vyhledávání skutečných příčin demografického růstu je prozatím neúspěšné: „Jestliže se to nepodařilo francouzské historické demografii, která podnikla…rozsáhlý výzkum pro poznání historického vývoje své populace, není mnoho naděje, že by v dohledné době mohl být tento problém vyřešen…[1]

Hodnoty francouzské úmrtnosti se snížily asi 35 promile v letech 1770 – 1774 na 26,1 promile v letech 1811 – 1820, kdy navíc tuto hodnotu znehodnocovaly napoleonské války. Tendence úmrtnosti ve Francii byla jasná – dále se snižovat. V roce 1930 pak činila jen 16,3 promile[2], což znamenalo faktické dokončení demografického přechodu v úmrtnosti a stálení této hodnoty. Poznamenejme, že Francie se bude v oblasti demografického chování vyvíjet poněkud odlišněji než ostatní evropské země.

Krátce po Francii zaznamenáváme pokles úmrtnosti i v případě Velké Británie, která disponovala mnohem vyspělejším průmyslem než spíše agrární Francie a která si zachovala také relativně stálé míry porodnosti, což vedlo k razantnímu růstu počtu obyvatel této země. Také pokles míry úmrtnosti je prudší: z hodnot typických pro období před demografickým přechodem, tedy okolo 35 promile před rokem 1800, se úmrtnost snížila na 22,4 promile v intervalu let 1841- 1850 a roku 1930 dosáhla velmi nízké hodnoty 12,3 promile.

Z těchto dvou zemí se populační inovace šířila do celé Evropy. Téměř současně s Velkou Británií jsou nevratné změny v úmrtnostních charakteristikách sledovány v Nizozemí a dnešní Belgii. Prostorová difůze dále zasáhla skandinávské země, Německo a další středoevropské země. Ve stejnou dobu se demografický přechod ujímá vlády nad zámořskými zeměmi s původně evropskou populací, aby svůj vítězný postup završil ještě před koncem 19.století zeměmi jižní a východní Evropy.

Tempo růstu počtu obyvatel Evropy dosáhlo v letech 1800 – 1900 svého absolutního maxima. Obyvatelstvo Evropy se v dané době rozšířilo ze 195 na 422 milionů, tedy zdvojnásobilo se. Patrně nejdravější populace nové demografické éry, anglická, zažila během 19.století populační boom z 8,6 milionu obyvatel na 30,4 milionu. Francie ke svým 29 milionům obyvatel přidala dalších 11 milionů; Německo se vyšplhalo na 56 milionů obyvatel z pouhých 24,5 milionu. Také Itálie během století téměř zdvojnásobila původní počet 18 milionů obyvatel[3]. V Rusku žilo v předvečer dvacátého století už 120 milionů obyvatel na území, kde se jich o padesát let dříve vyskytovala jen polovina[4]. Takto obrovské nárůsty počtu obyvatel nás zřejmě opravňují hovořit o demografické změně jako o revoluci.

Tab. 1: Populace (v milionech) ve vybraných evropských zemích v letech 1800 – 1900 aneb demografický přechod v praxi. Většina zemí zažívá obrovský populační boom. Existují však výjimky: Irsko trpí velmi vysokou migrací, Francie prochází jiným módem demografického přechodu s nízkým přirozeným přírůstkem.

Rok / stát

Anglie

Francie

Německo

Itálie

Irsko

Rusko

České země

Evropa

1800

8,6

29,3

24,5

18,3

5,3

39

4,66

195

1850

16,6

36,3

35,4

24,7

6,6

60

6,83

288

1900

30,4

40,6

56,4

33,8

4,5

109,7

9,33

422

Zdroj: Livi – Bacci, Massimo: Populace v evropské historii. Praha 2003, s.14 – 15. Údaje pro české země z http://czso.cz/csu/redakce.nsf/i/obyvatelstvo_hu

Jak se druhá fáze demografického přechodu projevovala v českých zemích? Přestože statistická šetření v Rakousku neprobíhala (a ani probíhat nemohla) podle moderních standardů, máme k dispozici poměrně přesná základní data, která nám mohou vymezit okamžik počátku demografické změny u nás,  máme-li však přesnou definici. Tou patrně není Pavlíkova věta: „Počátek demografické revoluce je možno určit podle úrovně míry porodnosti a míry úmrtnosti, a to, klesla-li první trvale pod 35-40 promile a druhá trvale pod 15 promile…“[5] Pavlík touto definicí popírá zbytek svého textu, neboť v něm spojuje počátek demografického přechodu s rokem 1820, kdy však podobných měr porodnosti ani úmrtnosti nebylo zdaleka dosaženo.

Spokojme se tedy s určením počátku demografického přechodu tak, že míry úmrtnosti spadnou trvale – s výjimkou některých krizí – pod hodnotu třiceti promile, kterou ještě můžeme chápat jako projev předpřechodového chování populace. Takový okamžik skutečně přichází roku 1820[6]. Jako druhé omezující kritérium přijměme snížení porodnosti pod 40 promile, k čemuž dochází zhruba od roku 1827. Jako okamžik příchodu demografického přechodu do našich zemí tedy můžeme brát zhruba přelom druhého a třetího desetiletí 19.století.

Demografický přechod u nás zapustil poměrně mělké kořeny. Porodnost i úmrtnost zůstávaly až do konce století poměrně konstantní; první hodnota se pohybovala v rozmezí 35 – 40 promile[7], druhá těsně pod třiceti promilemi[8]. Koncem devatenáctého století, kdy došlo k výrazné kvantitativní změně, o které bude řeč v další kapitole, tak můžeme vymezit konec druhého demografického přechodu u nás.

Doba let 1830 – 1900 je epochou velkého početního nárůstu obyvatelstva českých zemí. Jestliže značně nedokonalá a patrně neúplná tzv. konskripce duší z roku 1754 přinesla součet 3 012 134 osob[9], již dokonalejší soupisy obyvatelstva, jež kontinuálně fungovaly od roku 1780, přinesly k tomuto roku překonání mety čtyř milionů obyvatel. Pěti milionů obyvatel dosáhly české země v roce 1818; ke zvýšení počtu obyvatel o čtvrtinu tedy bylo třeba téměř čtyřiceti let. Šestý milion obyvatel se dovršil již roku 1831, tedy za pouhých 13 let[10]. Meta sedmi milionů padla roku 1854, osm milionů osob žilo v českých zemích od roku 1876. Doba zdvojnásobení populace ze čtyř milionů na dvojnásobek tedy činila necelých sto let. To znamená, že česká populace si v tomto 96 let trvajícím období držela průměrnou roční míru růstu 1,14% ročně[11]. Do dvacátého století a třetí fáze demografického přechodu vstoupila česká populace s 9 333 853 obyvateli.

Přitom se česká populace bránila proti populačnímu růstu a to přirozenými metodami korespondujícími s teorií Hajnalovy linie. V polovině století se věk prvního manželství zvýšil na 30 let u mužů a 25 – 26 let u žen. Ve věku 25 – 29 let bylo 45 procent žen a 34 procent žen svobodných[12]. Na uskutečněný sňatek pak připadlo zhruba 4 – 4,5 porodu[13].

Druhá fáze demografického přechodu znamenala jisté osvobození od nepřetržitého danse macabre, který doprovázel život světové populace po celá tisíciletí. Zvýšení naděje dožití s sebou přinesla razantní nárůst většiny evropských populací. Celá logika populace je však postavená na tom, že příroda nedovolí přemnožení živočišného druhu. I z tohoto pohledu se můžeme dívat na děje, které se v Evropě odehrály na přelomu 19. a 20.století a nesou název třetí fáze demografického přechodu.

Úkoly:

  1. Souhlasí teorie druhé fáze demografického přechodu se skutečným vývojem v Evropě a v českých zemích?

  2. Prostudujte historickou část webu Českého statistického úřadu. Jaké roky v 19.století se vyznačují největším přirozeným přírůstkem? Pokuste se zdůvodnit, proč právě tyto roky dosahují největších hodnot sledované charakteristiky.

  3. Jaké bylo tempo růstu české populace v letech 1754 – 1900? Kolik obyvatel by při stejném tempu růstu měla Česká republika v roce 2000?

Přílohy:

Obr. 1: Vývoj stavu českého obyvatelstva v letech 1800 až 1900. Zřejmý je kontinuální strmý nárůst populace.

Podle dat Českého statistického úřadu http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/oby_cr

 

Obr. 2: Vývoj hrubé míry porodnosti (hmp) a hrubé míry úmrtnosti v českých zemích letech 1820 – 1900. Míry porodnosti jsou vyšší. Míry úmrtnosti fluktuují a navazují tak na středověký systém mortality.

Podle dat Českého statistického úřadu http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/oby_cr



Navigace:

Zpět na úvodní stranu

Předchozí kapitola: Druhá fáze demografického přechodu a tranzice úmrtnosti

Následující kapitola: Třetí fáze demografického přechodu a tranzice porodnosti

 



[1] Horská, Pavla: Populační exploze po evropsku. In: Horská, Pavla – Kučera, Milan – Maur, Eduard – Stloukal Milan: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha 1990,, s.340.

[2] Landry, Adolphe: Adolphe Landry on the Demographic Revolution. In: Population and Development Review. Ročník 13, číslo 4, s.733

[3] Data převzata z: Livi – Bacci, Massimo: Populace v evropské historii. Praha 2003, s.14 – 15. Srovnatelná studie nabízející poněkud odlišná čísla: Goldewijk, Kees Klein: Three Centuries of Global Population Growth: A Spatial Referenced Population (Density) Database for 1700 – 2000. In: Population and Enviroment, ročník 26, číslo 4, s. 343 – 367.  

[4] Horská, Pavla: Populační exploze po evropsku. In: Horská, Pavla – Kučera, Milan – Maur, Eduard – Stloukal Milan: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha 1990, s. 354.

[5] Pavlík, Zdeněk – Rychtaříková, Jitka – Alena Šubrtová: Základy demografie. Praha 1986, s.527.

[6] Data převzata z webu Českého statistického úřadu, hrubé míry porodnosti a úmrtnosti vypočítány autorem.  

[7] Dlouhodobý průměr hrubé míry porodnosti v letech 1830 – 1900 v českých zemích činí 38,9 promile.

[8] Dlouhodobý průměr hrubé míry úmrtnosti v letech 1830 – 1900 v českých zemích činí 29,1 promile.

[9] Český statistický úřad: Obyvatelstvo českých zemí v letech 1754 – 1918. Díl I. 1754 – 1865. Praha 1978, s.47.

[10] Právě v tomto období převládaly velmi příznivé demografické charakteristiky s relativně nižší úmrtností.

[11] Metodika výpočtu viz. Rabušic, Ladislav: Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. Praha 2001, s. 44 – 45.

[12] Fialová, Ludmila – Pavlík, Zdeněk – Vereš, Pavel: Fertility decline in Czechoslovakia During the Last Two Centuries. In: Population Studies, ročník 44, číslo 1, s.94.

[13] Kárníková Ludmila: Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754 – 1914. Praha 1965, s.70.